Umět dupnout a říct ne, já to tak nechci. Vědět, v jakých chvílích druhým pomoct a v jakých je odmítnout. Zároveň se necítit blbě, s pocitem viny, když nastavujeme hranice, které nechceme, aby byly překročeny.
Je to cesta mít rád sam sebe.
Ta cesta jde často s věkem. Jde s úspěchy, ale paradoxně i s propady, protože si pak můžeme říct:
"Tyjo.., já to zvládl."
Za hořkostí a bolestí je vždy schovaný pocit výhry, a když mu dovolíme vykouknout ven, vydali jsme se na cestu, kdy máme rádi sami sebe. Když si dovolíme se po propadech znovu radovat. Když si dovolíme vybrečet se, ale stejně tak se i zasmát.
Když se vydáme na cestu "mít rád sám sebe", začneme malými krůčky vnímat svou hodnotu. Uvědomíme si, že to, co jsme dříve dovolili, bychom už dnes netolerovali. A možná také i naopak. To, co jsme dříve od druhých brali jako útok na naší osobu a z čeho jsme se hroutili, už dnes vidíme jen jako odraz jejich myšlení a náhledu na svět a lidi. Umíme rozlišit co je naše a co je jejich.
Je to dlouhá cesta.. mít rád sám sebe...
... cesta, kterou ale stojí za to projít, protože během ní postupně pozorujete kým se stáváte. A je radost to pozorovat. Pocítit úlevu a vděčnost z toho, že dnes už jste zase někde jinde než před pár lety.
Autor: Tereza
Komentáře