V poslední době je mnoho nešťastných lidí.
Je to z toho důvodu, že se postupně vzdalujeme sami sobě, že se postupně vzdalujeme svým snům, svým touhám, svým potřebám. A není pravda, že nevíme, co chceme. My to buď nechceme vědět, protože víme, že bychom za to museli zaplatit a museli pro to něco udělat a nebo si nedáváme ten čas o tom přemýšlet. Ale ve své podstatě každý z nás ví, co chce, po čem touží, kým chce být, co je pravá podstata, co je jeho talent, jak by chtěl žít. Stačí jen hledat a pak to najdem. Jenomže.. to není konec. To je ten začátek to najít, protože my tušíme, že se musíme něčeho vzdát. Vždycky se musíme něčeho vzdát.
Problém je, že nejsme ochotní se něčeho vzdát. Víme co chceme, ale teď máme nějaký status, nějak rozehraný život a nechce se nám ztrácet svou jistotu. Jenže tušíme, že to tkví hlavně ve slově "ALE". „To bych ale musela vyměnit práci.“ říkáme si. Nebo „to bych se musela přestěhovat“ či „to bych musela začít řešit vztah v rodině.“ V tom "ALE" přesně ale tkví klíč k našemu štěstí. Museli bychom slézt z kopce, na kterém se zrovna nacházíme a jít dolů, do údolí. Cesta není rovná, ale klikatá. Jako obecně v životě. I v životě musíme dělat toto, i přes to, že víme, že cesta nejdříve vede dolů.
Chci lepší vztah? Tak nejdříve musím zrušit ten starý nebo ho začnu intenzivně řešit.
Chci lepší práci? Budu muset minimálně dát výpověď nebo se učit nové věci.
Lidé v dnešní době dělají především to, co se má, ale tím se vzdalují svému vnitřnímu záměru, vnitřnímu volání a vnitřnímu JÁ. Recept na štěstí známe všichni. Něco chci, tak pro to každý den něco dělám.
Otázka je: Proč nejsou všichni šťastní?, Proč je tolik lidí, co se hroutí, trpí, jsou úzkostní, na různých psychofarmakách?
Protože nedělají věci v souladu se svým srdcem. Protože nejsou ochotní se něčeho vzdát.. Jestli tedy chceme být v životě spokojení a chceme dosáhnout nějakého spokojeného stavu a žít život v sebeúctě a sebehodnotě, tak se prostě musíme něčeho vzdát. Ne až se to podělá, to už je pozdě, ale ještě než se to podělá.
Řekněme si co se stane, když teď nic nezměníme a jak bude náš život za 5,10 let vypadat. Pusťme si film. Jak tam budeme vypadat, jak se budeme cítit, kdo bude okolo nás.
Nebo si pusťme druhý film, představme si, že to dokážeme, že tu změnu uděláme a to samé – jak se budeme cítit, jak budeme vypadat a koho budeme mít kolem sebe.
Budeme muset přijmout to, že se musíme něčeho vzdát. Ale pozor. V momentě, kdy udelámě VĚDOMĚ změnu včas a řídíme si jí sami, cítíme se svobodně. Je to tím, že víme, co chceme a je nám jedno co ostatní, ti ať si říkají co chtějí. My už budeme vědět, že krok dolů není špatný, vede nás na novou horu.
Autor: Janka Chudlíková
Comments