Včera jsem se setkala po několika měsících se svým dobrým kamarádem, se kterým když se vidíme, stane se z toho vždy x hodinové povídání na různá témata. Jsme oba velmi filozoficky zaměření, proto naše společná setkání s sebou nesou jistou výjimečnost. Oba se naší diskuzi vzájemně obohatíme na dalších několik měsíců dopředu, z našich povídání čerpáme ještě dlouho poté, protože těch myšlenek na zamyšlení je tolik, že se člověku zaryjí hodně hluboko.
Včera jsme se v diskuzi dostali na téma vztahů. Bavili jsme se o tom, jaké jsou vztahy dnes a jaké byly vztahy dříve. Shodli jsme se, že dříve spolu rodiny držely pohromadě, vyznačovala se ve vztazích jistota, stabilita (nebylo totiž ani tolik možností, aby se člověk mohl sebrat a žít si po svém), respekt a vzájemná tolerance. Vztahy se držely často i za každou cenu. Dnes oproti tomu málokdy najdeme úplnou rodinu.
MANŽELSTVÍ = DOHODA
Když se ohlédneme do historie a jak vztahy vypadaly, co tam najdeme. V dřívějších dobách se vztahy zakládaly jen na rozumu. Manželství se rovnalo dohoda. Vzájemná dohoda dvou rodin, které mezi sebou uzavřely pakt, že jednou se jejich děti vezmou. Byla to rozumová rozhodnutí založená na domluvě rodičů, ne na potřebách a citech jejich dětí. Na city se nehrálo, ty musely jít stranou. Tyto rozumové svazky měly za cíl rozšířit majetky či z toho plynuly jiné různé výhody, které ze spojení těchto dvou rodin svazkem vznikly. Vztahy nebyly založené na lásce, ale na domluvě, ve kterých city nehrály roli.
Dnes se posledních pár generací nacházíme v úplně novém vztahovém paradigmatu, které tady buď vůbec nikdy nebylo, nebo fungovalo hodně, hodně dávno. Dříve, než se o tom vůbec vedly nějaké záznamy. Teď se nacházíme v době, která je pro naše vztahy jak zcela nový, čistý, nepopsaný list papíru.
Naše vztahy mohou být uzavírány z lásky a z vlastního rozhodnutí a je čistě na nás, koho si vybereme.
Máme možnost rozhodnout se, což je na jednu stranu úžasné s ohledem na naší možnost volby, na druhou stranu svoboda s sebou přináší i zodpovědnost.
Třeba za to, koho jsme si to vlastně k sobě vybrali. Dnes už nemůžeme vyčítat jako dříve svým rodičům, koho nám to přivedli. Teď můžeme být maximálně naštvaní sami sebe. Někteří možná ještě zkouší být naštvaní na toho druhého - že on se nesnaží, že on nekomunikuje, že on je takový a makový, ale i těmto lidem za chvíli dojde, že to oni sami si tento typ člověka přitáhli na základě toho jací jsou a co se potřebují naučit.
... se vztahy z lásky nemáme zkušenost ...
Vztahy z lásky mohou být mnohem více citově bolestivé, než ty z rozumu. Se vztahy z lásky nemáme zkušenost, nemáme vzory. Není kde brát, je to poprvé. A to je obrovská výzva, protože my jednoduše neumíme chodit ve vztazích, o kterých jsme si rozhodli ze své vlastní vůle. Nevíme, jak tyto vztahy, založené na pocitech a emocích fungují. V minulých dobách jsme někoho milovali, ale nebylo nám dovoleno spolu být, obrovským štěstím, které mohlo nastat, pro nás bylo, když jsme se do toho rodiči vybraného alespoň trochu zamilovali.
Teď se učíme, co to je žít s někým z lásky. A v těchto vztazích nám dochází, že tento druh lásky nás bolí kolikrát mnohem víc, než ty domluvené sňatky, které už má naše duše z minulých reinkarnací za sebou. V těchto citlivých vztazích se učíme toleranci z lásky, a ne z rozumu. Bolí nás srdce z lásky, protože zjišťujeme, že když v tom jsou city, i obyčejná komunikace může být bolestivá. V rozumu nejsou city. Tam je logika a co je správné a praktické. Ve vztazích založených na lásce jsou možnosti volby.
Proto je tato doba tak transformační. Přišel čas se naučit něco o lásce, o vztazích, o citech a emocích. Přišel čas poznávat sám sebe, protože takhle, jak vyvádíme ve vztazích z toho že nás srdce bolí, to neznáme. Neznáme být vedle někoho, koho jsme si sami vybrali a zjišťovat, že i to může přinášet bolest. Ale jsme tu a učíme se. A to je vždycky dobré.
Autor: Tereza
Comentarios